Z Afganistánu II.
Afghánistán a jeho historie je veliké a notně zašmodrchané klubko hrubé režné nitě. Strohé, syrové. A krvavé ..
Stačí letmý pohled na mapu a je jasno. Třetina plochy státu leží mezi 1800 – 3000 m n. m. a 10 % země je výše než 3000 m n. m. Skoro nikde nic neroste, ani řeky nikam nedotečou a končí v poušti. A uprostřed Hindúkuš. A ještě k tomu je všude daleko.
Jak píše vtipně Wikipedie: „země rozhodně nenabízí ty nejlepší podmínky pro nějaké výraznější aktivity“.
Odjakživa se to tu mlelo mezi sebou navzájem i s okolím. A do toho Alexander Veliký a hlavně Čingischán. Ten vyvraždil a vyhladil celá města. Durránská říše v 18. století je první „opravdu afghánská“.
A pak tzv. „Velká hra“ mezi Anglii a Ruskem. V roce 1839 a 1879 dvě anglo-afghánské války. Drže se přísloví „Zlato taví železo“ se Angličanům vždy podařilo na chvíli tahat za kratší konec provazu. Ale jen chvíli.. Po krátkém bezvětří se začalo zabíjet. Ne vyhánět. Velvyslanec, dosazený panovník, tisíce anglických vojáků.
A pak král Záhir Šáh ( od roku 1933 do roku 1973) – klid a stabilita
A pak sovětská okupace v 80.letech. Proti nim Mudžáhedíni, podporovaní USA. 10 let a skoro 1,5 milionů mrtvých Afghánců a 15 tisíc mrtvých Rusů. A zase nic.
A pak občanská válka ..
A pak roku 1996 Tálibán a Islámský emirát Afghánistán.
A od roku 2001 operace „Trvalá svoboda“.
V lednu 2014 budou další prezidentské volby. Moc v provinciích je stále nejednotná - dělí se mezi vojenskými veliteli, prezidentem Karzaím a Talibanem.
Uff .. To byla dřina. A ještě kousek:
Afghánci jsou vlastně 4 etnika dohromady, v Kunduz převládají Paštůnové, mluví se persky (darí) - moje nejúspěšnější slovíčka ve špitále: salám alejkum, prosím, jak se máš, mám se dobře, dost, nůžky, bolest, blahopřeji.
Pokrýváme asi 250 tisíc lidí (město Kunduz a okolí). Jsou tady ještě státní špitály - cca 4, ale už se ví, že u nás se úrazy řeší dokonce i v noci. Takže máme nával. Dokonce i postřelené a vybuchlé vládní vojáky a policisty vozí k nám, což mluví za vše. (V Olomouci jsou policajti též tam, kde vaří nejlepší polední „menýčka“)
A tak se přistavuje a přistavuje:
Byla to tehdy ta stará, dobrá, echt kovbojská práce z počátků MSF. S batohy přes ploty, noční přechody koňmo přes zasněžené průsmyky jen s nejnutnějším lékařským vybavením. Operování pod širákem, zimováni do jara v horských vesnicích s místními (viz. krásná kniha Emmanuela Guiberta: Fotograf).
Ne jak teď:
Za desítky let systematické práce se vytvořila spousta kontaktů, vazeb a hlavně obecné povědomí mezi lidmi o činnosti MSF vůbec. Náplni a stylu práce, neutralitě..
Pak přišel rok 2004 a útok na vozidlo v provincii Bádghís a pět mrtvých pracovníků organizace. (Mimochodem nejhorší incident v historii MSF)
Bylo rozhodnuto o ukončení všech aktivit a stažení ze země.
Od roku 2009 je MSF zpět. Nyní jsou aktivní tři projekty, z toho Kunduz trauma centrum je největší.
Příště konečně více o mě, o nás tu a ložené chytrosti.
Díky za podporu.
