Z Afgánistánu III.
Pár postřehů závěrem. 4 týdny pryč, skoro na cestě zpět.
Popis dne:
Muslimský pracovní týden je od soboty do čtvrtka. Odjezd po půl osmé luxusní rikšou landcruiser cca 3km do nemocnice.
Přísný dress code pro všechny, kluci jen dlouhé nohavice, ale holkám to stejně sluší.
Jdeme na OT (Operation Theatre) a snažíme se natěsnat akutní výkony mezi plánované.
A domů až jak to stihneme. Někdy později. Nebo dřív.
MSF miluje zkratky, jestli to někdo ještě nepochopil.. DBR of GSW, COD on ADR in 5 days and DPC. Není šifra, ale informace v operačním protokolu.(Střelná rána vyčištěna , výměna krytí a zašití na převazovně za 5 dní).
A tak dále.. atd.. atd.
Vše má ale svůj „afghánský“ rytmus a tempo. Velký objem pacientů( cca 300 operací a 3000 rtg snímků měsíčně) a malý lékařský expat tým (2 ortopedi, 1 chirurg, 2 anesteziologové, 1 intenzivista), vyžaduje zapojit hodně místních lékařů a místního personálu obecně. A jejich zapojení do procesu, tedy spolupráci, tedy předávání zkušeností, tedy mluvení a trpělivosti. Poslední mi jde, předposlední občas též.
Expat příběhy:
Míchanice národností, povah a kultur pod jednou střechou „Expat House“: člověk by řekl, že motivace účastníků humanitární mise s organizací určitého ražení, musí být aspoň trošičku podobná. Ale ne. Můžete tu narazit na veliké chytráky a podivíny.
Naštěstí současný tým cca 20ti cizinců je normální a hladce funguje. Jen pár příběhů ze zákulisí: Sergio, anesteziolog, jeden ze dvou Kubánců vůbec, pracujících pro MSF. „Chce jen pomáhat“. Nyní dočasně zaměstnán v Guatemale. Ale ne přes kontrakt Kubánské vlády, neodvádí jí desátky, a má za trest odepřen vstup na Kubu do roku 2015. Svou ženu a syna vídá jednou za pár měsíců. Na Kubě (obyvatel jak v ČR) je 20 lékařských fakult, jež ročně vyprodukují 15 000 lékařů. Veliký to vývozní artikl pro komunistický režim. Na Kubánce narazíte všude od Afriky po Jižní Ameriku.
Caroline, Zimbabwe, šéfová lůžkových sester, 38 let, 3 děti, nejstarší 22 let. U MSF si zlepšuje životopis, aby našla lepší místo blízko rodiny.
Doktor Wardack, mikrobiolog- Afghánec, pětijazyčný fotogenický šedivý to stařešina, jež to dotáhl až na propagační letáky MSF. Studoval ve Francii během ruské okupace Afgánistánu v 80. letech. Asi dobrá rodina. Svou nynější má v Kábulu „Život tady pořád není jednoduchý, když se můj syn opozdí o 15 min., hned mu volám, jestli je v pořádku“. Motivace - peníze.
Máte svých starostí nad hlavu? Řešte cizí. Uklidňuje to.
A tady jsou strasti barevnější, jejich kontury výraznější. Z vlastní nejistoty, k přehlušujícímu utrpení okolo. Z nerozhodnosti, k bolesti jiných. Ze všedních barev života doma, ke křiklavým tónům umírání a smrti. Jako omamná látka. Adrenalin. Ještě! A znovu.. Ale co pak?
Před 4mi lety mi intenzivní práce na misích pomohla najít směr v úplné tmě. Zaměstnala hlavu tak moc, něčím tak jiným. Dala mi čas. Poodstoupit a podívat se jinak.
Ale vystoupit z toho rychlíku znovu v Olomouci dalo práci. Zůstat sedět a jet dál bylo tak lákavé.
A teď je to správně. Jednou za čas.. Ne řešení, ale cesta k bolesti a zpátky ke štěstí.
I tady se věci dají dělat dobře a špatně. V chirurgii přestávají platit naučené algoritmy uvažování. Příčina, v „evidence base medicin“ , vytváří jeden následek. Akce přesnou reakci. Její správnost je omezena jen znalostmi a manuální zručností doktora. Dostupnost a technické zázemí nám dává čas a řeší vše ostatní. Bereme ji jako samozřejmost. V nejtěžších případech vede cesta dál jen postupnými kroky.
Když zachraňujeme nohu po těžkém zranění tady, učím se nepřemýšlet jen v technické rovině. Když nabídnu pacientovi dílčí, dočasné řešení, beru na sebe zodpovědnost. Vystavím ho zase jiným rizikům, a měl bych tedy zodpovídat i za ně. Otevřená zlomenina bérce III. stupně po střelném zranění s kostním defektem a neurovaskulárním deficitem. Cévní rekonstrukce, když ji pořádně neumím a vyblokuju sál na další 2 hodiny jinému urgentnímu případu? Zevní fixátor s opakovanými operacemi, kožní rekonstrukcí s vysokým rizikem infekce? A kostní defekty nejsme technicky schopni řešit. (Můžeme referovat do Kábulu do „nejlepší“ státní nemocnice). Léčba na měsíce a já tady za 14 dní nebudu. Amputovat? Nejlevnější a nejrychlejší cesta k samostatnosti pacienta. Řešení u nás nejposlednější, tady občas rozumnější. (v Nigérii tradičně trestali zloděje amputacemi končetin, mladý muž i jen s částečně amputovanou jakoukoli končetinou je sociálně vyloučen. I jen uříznutý prst ruky jsme museli předat rodině, aby měla jistotu, že nebude použit k černé magii.)
Zatím chybí data z dlouhodobých výsledků. Ale ani amputace není jednoznačná. Protézu v Afghánistánu dostane náš pacient za 3 měsíce v jiném městě od jiné humanitární organizace. Vozík za 2 měsíce. My ho ale propuštíme za pár dní z nemocnice, ambulantní rehabilitace u nás omezená, jinde nemožná.
Kunduz Trauma centrum je opravdová nemocnice s velikým technickým zázemím a tedy možnostmi. Už žádný Emergency projekt ve stanech. Jsme lidem schopni nabízet více a více možností. Téměř mrtvé udržíme naživu. Chirurg Tomáš zvládl šestihodinovou operaci při průstřelu pankreatu s masívním krvácením a podvazem aorty a otevřenou masáží srdce. My pracně vměstnáváme do denního programu korekční osteotomie po špatně srostlých zlomeninách. Jsme tady ale schopni řešit všechny následky? „Naše“ nové diagnózy, komplikace, které si vytváříme? Nabízíme záchranu života v evropské kvalitě.. Ale následnou péči jsme schopni pokrýt jen částečně.
Není ale zase tenhle tlak na místní systém následné zdravotní péče spíše ozdravný? Nutí aspoň k nějaké činnosti místní pochroumanou a chudou zdravotní péči.
Uff.. je to dřina..
Už jen přelet do Kábulu a v pátek přes Istanbul a Mnichov do Prahy a Olomouce.
Příště už jenom o běhání.
Assalamu alleikum!
